Tak se přiznejte, kolikpak znáte DJů s takhle krátkým jménem? Já myslím, že jich moc nebude - většinou si diskžokejové dávají své přezdívky o čtyřech či pěti písmenkách a tak už jen proto je DJ Q jakousi raritou. Navíc se musí tento houseový DJ dělit o své jméno ještě s nestylovým kamarádem, hrajícím převážně polámané beaty (ten si říká pro změnu Q-Bert). Paul Flynn, jak zní jeho skutečné jméno, pochází z Glasgow. Rok 1992 byl jedním z nejdůležitějších mezníků v jeho životě. Tehdy přicestoval do Edinburghu, aby slyšel set od respektovaného a uznávaného Derricka Maye. Tracky Videoclash, Can You Feel It a Sue-o Latino mu ukázaly tu pravou tvář housemusic a donutily ho, aby přestal být pouze pasivním fanouškem a dokázal, že je naladěn na stejnou vlnu a dokáže s lidmi komunikovat přes své vlastní skladby. Debutoval "až" v roce 1994 EPčkem East End Tracks a měl obrovskou kliku. Při hraní v Anglii ti největší velikáni, jakými bezesporu Derrick May a Carl Craig jsou, do svých setů tenhle titul začali zařazovat.

Paul byl samozřejmě nadšen - přirovnává to k pocitu jazzového fanouška jemuž se splní celoživotní sen - seznámí se s Miles Davisem. Derricka Maye měl hodně rád, později v pirátském rádiu NHS (National House Service) hrál skladby, které poznal v jeho setech. Hvězda začala pomalu stoupat vzhůru. Byl požádán další houseovou jedničkou Lil Louisem (kdo by dnes neznal nesmrtelný French Kiss?) o remixovou spolupráci. Tomu se říká kariéra:-). Sám říká, že neví kde se v něm ta potřeba sdělovat lidem své pocity prostřednictvím nějakých poskládaných tónů bere. Do dvanácti let byl obklopen muzikou, na které si ulítávala jeho máma. A tak se bytem, kde Paul vyrůstal linuly takové trháky jako Earth Wind & Fire, George Benson, Gladys Knight - prostě klasické diskotékové vypalovačky 80. let. Jeho prvními deskami však nebyly houseové tracky, ale skladby od hiphopových stálic - Public Enemy, Eric B & Rakim nebo NWA. Láska k hudbě ho však přinutila ke koupi gramofonů, i když ho to stálo těžkou dřinu v podobě brigády s roznášením novin. Vyplatilo se - gramofony koupil a teď už jen zbývalo vyřešit otázku stylu. Americkou scénu vždycky miloval, jeho prvními deskami byly tracky od LFO a Unique 3 a takovým hudebním majákem se stala chicagská scéna. Nezůstává však věrný pouze nekonečnému točení talířem tam a zpátky, ale pokouší se udělat si jméno i jako nový remixér. Díky talentu se to daří a tak byste mohli v jeho telefoním seznámku objevit takové veličiny jako jsou (Ken Ishi, Rinocerose nebo Nick Holder), kdy jejich tracky zcela překopal a dal všanc ukázku toho, jak to cítí on sám. V současné době je Paulova tvorba spojována asi nejvíce s labelem Filter, který se specializuje na klidnější a přitom zvukově hodně propracované skladby.

Glasgowská taneční scéna je však neobyčejně silná a tak si zde po předchozích recenzích labelů Glasgow Underground a Soma představujeme třetího skotského zástupce - výběr labelu Under The Counter. Není nikterak početný co se týče titulů, ale zřejmě podle hesla: "Nejdříve kvalita, až potom kvantita", shrnuje zásluhou právě Paula to nejlepší co se v jejich aktuálním katalogu nachází. Začínám si zvykat na to, že glasgowský zvuk je přeci jen vyjímečný. Nedokážu to přesně specifikovat, ale dneska už bych v nějakém hudebním Riskuj obstál na jedničku a vyhrál bych třeba nový gramofon:-). Začínáme nenápadně a zlehounka, Eddie Matos (ta známější polovina deephouseového projektu Mateo & Matos) zde představuje svoji sólovou tvorbu a to hned dvakrát za sebou. V prvním případě je to skladba Twenty Years Ago, která obsahuje přesně to, co využívají projekty spjaté se sousedním labelem Glasgow Underground. Najdete tu pro GU tradiční nástroje - flétna, kytary, množství perkusí a k tomu všemu jako protiklad - jakási vánoční melodie. Nikam nepospíchající skladba je vzápětí vystřídána už mnohem živější Naughty. Opět ukázka toho, že tvorba současných skotských projektů je postavena více či méně na smyčkových opakováních. Skoro nic se tu neděje a přitom má tahle skladba své osobité kouzlo, které zvýrazňuje trumpetový doprovod. Mám rád sety, které se pomaloučku polehoučku vyvíjí. Paul citlivě skládá podobné tracky za sebou a ty hodně pomalu nabírají na intenzitě, aby v závěru drsně gradovaly. Už u třetí Sunshine Thing můžete vypozorovat, kam jsme se od začátku setu posunuli. Výrazný filtrovaný vokál tuhle celkem rozjetou věc umocňuje - je to ten pravý deep house se vším všudy. V Blue Guitar od projektu Nostalgia používá poprvé DJ Q efekt, který je v současné době hodně v kurzu, ale já se bojím, že tu nezazní naposled.

S tímhle nápadem přišla firma Pioneer a u svých mixážních pultů (mimochodem hodně vysokých cenových relací) vyrobila tzv. Loop. Jde o hudební efekt, kdy po zmáčknutí příslušného tlačítka udělá právě hrající skladba "smyčku" jež projede celým pásmem středů. Efekt je to dobrý, jen by se ho mělo užívat jako šafránu. Dokáže každý set oživit, hříchem je že většina diskžokejů je z něho natolik nadšena, že jím zbytečně plýtvá a tenhle efekt tak ztrácí svoje kouzlo. Také Kevin Mc Kay, polovina projektu Muzique Tropique a známý matador sousedního GU tu má hodně rozdmýchanou skladbu Don´t Turn You Back On Me, ve které nebudete vědět na co se máte soustředit víc. The Wackdaddies, kteří v únoru vydali na tomto labelu své album Fear Of A Wack Planet se představují trackem Wackdaddies Take Cau, na kterém jsou pozoruhodné hlavně patřičně zašuměné efekty jež dodávají skladbě mnohem větší prostor. Sandy Rivera & José Burgos (další zástupci Under The Counter) se zřejmě zhlédli v Bee Gees, protože po Gibbovsku nazpívané vokály skladby No Smoke tuhle partičku 80. let hodně připomínají. Vynikající jsou zvýrazněné přechody. Riveru a Burgose zde potkáme ještě jednou, ovšem My Melodies je o poznání minimalističtější a logicky i nudnější. Obě pochází s celkem rozporuplného alba The Calling. Samotná tvorba DJ Q na tomto výběru ničím nepřekvapí. Je rozdělena do dvou částí. V první z nich - Motormouth (1) se kromě nejmíň po pětadvacátém použitém loopu a filtrovaných vokálech už vůbec nic nového neděje. Motormouth (2) je závěrečným outrem této desky a zaujme snad jen naechovanými hlasy, které vytvářejí prostorové ozvěny.
Zhodnocení: Counteraction je alespoň pro mne takzvaným pocitovým setem. Nesouhlasím s názorem, že deep house je hudba, na které se patřičně nevyřádíte. Je to jeden z mála inteligentních stylů a nemá smysl ho ignorovat jenom proto, že je pomalý a málo dynamický. Stačí si stoupnout na parket, roztáhnout ruce, zaposlouchat se a hudba už si s vámi udělá své. DJ Q nás provedl tím jak to cítí v Glasgow a jeho set je hodně podobný nedávno recenzované Guidance Collection - ta ovšem mapovala spíše americkou taneční scénu. Za mixy mezi jednotlivými tracky má u mě jedničku s hvězdičkou. Pokud nebudete sledovat displej na vašich věžích, mnohdy ani nepostřehnete nástup nové skladby.
Myclick