Tak
se přiznejte, kolikpak znáte DJů s takhle krátkým jménem? Já myslím, že
jich moc nebude - většinou si diskžokejové dávají své přezdívky o čtyřech
či pěti písmenkách a tak už jen proto je DJ Q jakousi raritou. Navíc se
musí tento houseový DJ dělit o své jméno ještě s nestylovým kamarádem,
hrajícím převážně polámané beaty (ten si říká pro změnu Q-Bert). Paul
Flynn, jak zní jeho skutečné jméno, pochází z Glasgow. Rok 1992 byl jedním
z nejdůležitějších mezníků v jeho životě. Tehdy přicestoval do Edinburghu,
aby slyšel set od respektovaného a uznávaného Derricka Maye. Tracky Videoclash,
Can You Feel It a Sue-o Latino mu ukázaly tu pravou tvář housemusic a
donutily ho, aby přestal být pouze pasivním fanouškem a dokázal, že je
naladěn na stejnou vlnu a dokáže s lidmi komunikovat přes své vlastní
skladby. Debutoval "až" v roce 1994 EPčkem East End Tracks a
měl obrovskou kliku. Při hraní v Anglii ti největší velikáni, jakými bezesporu
Derrick May a Carl Craig jsou, do svých setů tenhle titul začali zařazovat.
Paul byl samozřejmě nadšen - přirovnává to k pocitu jazzového fanouška
jemuž se splní celoživotní sen - seznámí se s Miles Davisem. Derricka
Maye měl hodně rád, později v pirátském rádiu NHS (National House Service)
hrál skladby, které poznal v jeho setech. Hvězda začala pomalu stoupat
vzhůru. Byl požádán další houseovou jedničkou Lil Louisem (kdo by dnes
neznal nesmrtelný French Kiss?) o remixovou spolupráci. Tomu se říká kariéra:-).
Sám říká, že neví kde se v něm ta potřeba sdělovat lidem své pocity prostřednictvím
nějakých poskládaných tónů bere. Do dvanácti let byl obklopen muzikou,
na které si ulítávala jeho máma. A tak se bytem, kde Paul vyrůstal linuly
takové trháky jako Earth Wind & Fire, George Benson, Gladys Knight
- prostě klasické diskotékové vypalovačky 80. let. Jeho prvními deskami
však nebyly houseové tracky, ale skladby od hiphopových stálic - Public
Enemy, Eric B & Rakim nebo NWA. Láska k hudbě ho však přinutila ke
koupi gramofonů, i když ho to stálo těžkou dřinu v podobě brigády s roznášením
novin. Vyplatilo se - gramofony koupil a teď už jen zbývalo vyřešit otázku
stylu. Americkou scénu vždycky miloval, jeho prvními deskami byly tracky
od LFO a Unique 3 a takovým hudebním majákem se stala chicagská scéna.
Nezůstává však věrný pouze nekonečnému točení talířem tam a zpátky, ale
pokouší se udělat si jméno i jako nový remixér. Díky talentu se to daří
a tak byste mohli v jeho telefoním seznámku objevit takové veličiny jako
jsou (Ken Ishi, Rinocerose nebo Nick Holder), kdy jejich tracky zcela
překopal a dal všanc ukázku toho, jak to cítí on sám. V současné době
je Paulova tvorba spojována asi nejvíce s labelem Filter, který se specializuje
na klidnější a přitom zvukově hodně propracované skladby.
Glasgowská taneční scéna je však neobyčejně silná a tak si zde po předchozích
recenzích labelů Glasgow Underground a Soma představujeme třetího skotského
zástupce - výběr labelu Under The Counter. Není nikterak početný co se
týče titulů, ale zřejmě podle hesla: "Nejdříve kvalita, až potom
kvantita", shrnuje zásluhou právě Paula to nejlepší co se v jejich
aktuálním katalogu nachází. Začínám si zvykat na to, že glasgowský zvuk
je přeci jen vyjímečný. Nedokážu to přesně specifikovat, ale dneska už
bych v nějakém hudebním Riskuj obstál na jedničku a vyhrál bych třeba
nový gramofon:-). Začínáme nenápadně a zlehounka, Eddie Matos (ta známější
polovina deephouseového projektu Mateo & Matos) zde představuje svoji
sólovou tvorbu a to hned dvakrát za sebou. V prvním případě je to skladba
Twenty Years Ago, která obsahuje přesně to, co využívají projekty spjaté
se sousedním labelem Glasgow Underground. Najdete tu pro GU tradiční nástroje
- flétna, kytary, množství perkusí a k tomu všemu jako protiklad - jakási
vánoční melodie. Nikam nepospíchající skladba je vzápětí vystřídána už
mnohem živější Naughty. Opět ukázka toho, že tvorba současných skotských
projektů je postavena více či méně na smyčkových opakováních. Skoro nic
se tu neděje a přitom má tahle skladba své osobité kouzlo, které zvýrazňuje
trumpetový doprovod. Mám rád sety, které se pomaloučku polehoučku vyvíjí.
Paul citlivě skládá podobné tracky za sebou a ty hodně pomalu nabírají
na intenzitě, aby v závěru drsně gradovaly. Už u třetí Sunshine Thing
můžete vypozorovat, kam jsme se od začátku setu posunuli. Výrazný filtrovaný
vokál tuhle celkem rozjetou věc umocňuje - je to ten pravý deep house
se vším všudy. V Blue Guitar od projektu Nostalgia používá poprvé DJ Q
efekt, který je v současné době hodně v kurzu, ale já se bojím, že tu
nezazní naposled.
S tímhle nápadem přišla firma Pioneer a u svých mixážních pultů (mimochodem
hodně vysokých cenových relací) vyrobila tzv. Loop. Jde o hudební efekt,
kdy po zmáčknutí příslušného tlačítka udělá právě hrající skladba "smyčku"
jež projede celým pásmem středů. Efekt je to dobrý, jen by se ho mělo
užívat jako šafránu. Dokáže každý set oživit, hříchem je že většina diskžokejů
je z něho natolik nadšena, že jím zbytečně plýtvá a tenhle efekt tak ztrácí
svoje kouzlo. Také Kevin Mc Kay, polovina projektu Muzique Tropique a
známý matador sousedního GU tu má hodně rozdmýchanou skladbu Don´t Turn
You Back On Me, ve které nebudete vědět na co se máte soustředit víc.
The Wackdaddies, kteří v únoru vydali na tomto labelu své album Fear Of
A Wack Planet se představují trackem Wackdaddies Take Cau, na kterém jsou
pozoruhodné hlavně patřičně zašuměné efekty jež dodávají skladbě mnohem
větší prostor. Sandy Rivera & José Burgos (další zástupci Under The
Counter) se zřejmě zhlédli v Bee Gees, protože po Gibbovsku nazpívané
vokály skladby No Smoke tuhle partičku 80. let hodně připomínají. Vynikající
jsou zvýrazněné přechody. Riveru a Burgose zde potkáme ještě jednou, ovšem
My Melodies je o poznání minimalističtější a logicky i nudnější. Obě pochází
s celkem rozporuplného alba The Calling. Samotná tvorba DJ Q na tomto
výběru ničím nepřekvapí. Je rozdělena do dvou částí. V první z nich -
Motormouth (1) se kromě nejmíň po pětadvacátém použitém loopu a filtrovaných
vokálech už vůbec nic nového neděje. Motormouth (2) je závěrečným outrem
této desky a zaujme snad jen naechovanými hlasy, které vytvářejí prostorové
ozvěny.
Zhodnocení: Counteraction je alespoň pro mne takzvaným pocitovým setem.
Nesouhlasím s názorem, že deep house je hudba, na které se patřičně nevyřádíte.
Je to jeden z mála inteligentních stylů a nemá smysl ho ignorovat jenom
proto, že je pomalý a málo dynamický. Stačí si stoupnout na parket, roztáhnout
ruce, zaposlouchat se a hudba už si s vámi udělá své. DJ Q nás provedl
tím jak to cítí v Glasgow a jeho set je hodně podobný nedávno recenzované
Guidance Collection - ta ovšem mapovala spíše americkou taneční scénu.
Za mixy mezi jednotlivými tracky má u mě jedničku s hvězdičkou. Pokud
nebudete sledovat displej na vašich věžích, mnohdy ani nepostřehnete nástup
nové skladby.
Myclick
|